Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a obtíženi jste, a Já vám odpočinutí dám; vezměte jho Mé na sebe a učte se ode Mne; neboť jsem tichý a pokorný srdcem: a naleznete pokoj duším svým.
Západní "civilizace" dosáhla vrcholu nenasytnosti. Evropské společenství se hroutí. Světové struktury se dávají do pohybu, připomínajícím kostky domina.
Nejlépe odejít z města, prodat byt a koupit dům na venkově s kusem pozemku, který může přinést alespoň základní obživu. Všimnout si kde nejsou záplavové oblasti.
Václave díky za odkaz. Pravda je, že když bude ve městech špatně, začnou chodit tlupy rabovat a krást do vesnic. To by pak mohlo znamenat vytvořit domobranu.
Už dřív jsem se zabýval myšlenkou což založit pravoslavnou osadu na způsob židovských kibuců, kde by více rodin pracovalo spolu a dělili se o úrodu? Neví někdo jestli podobné projekty ve světě existují?
Nedávno jsem zhlédl film o americkém architektu Michaelu Reynoldsu Architekt odpadu (originální název je jasnější Garbage Warrior) a byl jsem tím filmem fascinován, nejvíce byl jeho pozoruhodný boj s úřady, podotýkám, že jeho boj s úřady se odehrával v USA. Jaké by to bylo u nás? Nevím, ale velmi zajímavý film a osobnost, ohledně problematiky trvale udržitelného rozvoje a obnovy zdrojů energie, řečeno přesnými slovy, jinak také jen prostě nebýt sobecký.
Citace: „Už teď je pozdě!“ hřímá Reynolds do kamery na všetečné poznámky úředníků o pochybném smyslu stavět unikátní obytné domy, když přeci žádná energetická krize nehrozí. Navíc když tyto domy nesplňují papírové normy a bůhvíco ještě. Nekonečný boj s úřednickou hydrou patří k nejpoutavějším scénám filmu. Michaelu Reynoldsi byla odebrána licence architektů a celé roky se točil ve víru přesvědčování vyšších instancí o nesmírném významu své práce. Došlo i na soud. Architekt žil tehdy dvojí život – neúnavně stavěl další stavby z odpadu, kladivem bušil do navršených pneumatik naplněných pískem a hlínou, vrstvil hory plechovek a kanystrů od oleje a zároveň chodil v obleku a s kufříkem plným statistik, projektů atd. přesvědčovat neústupné radní a krátkozraké senátory. A protože se to celé odehrávalo v Americe, na tomto poli nakonec jako občan zvítězil. Získal zpět licenci a nyní staví s požehnáním úřadů. Za ty desítky let vytvořil kolem sebe zvláštní komunitu lidí, kteří jeho vize prezentují, jak jen to jde. V čele s Michaelem dále neúnavně staví energeticky soběstačné a originální stavby, konají přednášky a díky této činnosti se pomalu ale jistě přetváří i obecný názor společnosti. Společnosti, která si v pohodlí domova nepřipouští či nechce připustit, že osud planety je právě v jejích rukách. Zní to možná pateticky, ale záběr na polonahého Michaela Reynoldse, jak v pražícím slunci buší kladivem do navrstvených sloupů pneumatik, či záběr z helikoptéry na jeho domy rozseté po poušti veškerou domnělou patetičnost ihned smetou. Ke společenské zodpovědnosti vedou různé cesty. Ta, kterou razí architekt odpadu Michael Reynolds, je nepochybně účinná a zároveň nesmírně fascinující.