Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Svatý Nikolaj Velimirovič, biskup ochridský a žičský

Svatý Nikolaj Velimirovič, biskup ochridský a žičský

Příspěvekod marekM » 10 úno 2010 16:57

Svatý Nikolaj Velimirovič, biskup ochridský a žičský (1881 – 1956)

Obrázek

(tropar, hlas 8.)
Zlatoústý kazateli vzkříšeného Krista, průvodce na cestách národa srbského, po staletí nesoucího svůj kříž,
rozeznělá lyro Ducha Svatého, chloubo a lásko mnichů, radosti a pochvalo kněží, učiteli pokání,
vévodo zbožného vojska Kristova, svatý Nikolaji srbský i všepravoslavný,
se všemi svatými nebeského Srbska pros jediného Lidumila,
aby daroval mír a jednotu národu našemu.

(kondak, hlas 3.)
Narodil jsi se v srbském Leliči, arcipastýřem jsi byl v Ochridu svatého Nauma,
na prestolu svatého Sávy v Žiči jsi sídlil,
národ Boží Evangeliem jsi poučoval a vzdělával,
k pokání a Kristově lásce lid jsi přiváděl
a pro Krista strádání v Dachau přetrpěl,
proto tě oslavujeme, světiteli Nikolaji, nový Boží služebníče.


Svatý Nikolaj Velimirovič, budoucí vladyka ochridský a žičský, Bohem osvícený teolog, velký filosof a čestný doktor několika univerzit se narodil 23. prosince 1880, v den památky sv. Nauma Ochridského, jednoho z pěti učedníků svatých Cyrila a Metoděje…
Nikola Velimirovič, tak znělo jeho světské jméno, byl nejstarším z devíti dětí zbožných rodičů Dragomira a Katariny, pocházejících z Leliče, malé vísky nedaleko Valjeva v šumadijském kraji v západním Srbsku. Pokřtěn byl mladý Nikola v monastýru Čelije, zasvěceném svatým archandělům. Právě zde se učil prvním krůčkům zbožnosti, když v doprovodu své moudré matky, která sama později zasvětila svůj život Bohu, často přicházel na bohoslužby. V tamější monastýrské škole přijal též své první základy teologické. Na doporučení svého učitele Michaila Stupareviče byl později přijat na gymnázium ve Valjevu, jež patřilo spolu s gymnázii v Sremských Karlovcích, Novém Sadu, Bělehradu a Kragujevci k nejstarším v celém Srbsku. Po ukončení gymnázia podal již dospívající Nikola přihlášku na Vojenskou akademii, ale pro svoji slabou tělesnou schránku byl odmítnut.
Z Boží prozřetelnosti byl po tomto počátečním neúspěchu díky svým mimořádným intelektuálním schopnostem přijat do Bělehradského duchovního semináře svatého Sávy, který v roce 1902 s výbornými výsledky zakončil.
Poté učil sv. Nikolaj krátkou dobu postupně ve vesnicích Dračič a Leskovac u Valjeva. V touze po poznání, jež ho provázela po celý život, se obrátil na srbské Ministerstvo osvěty, které mu udělilo stipendium na studium ve švýcarském Bernu. Na starokatolické teologické fakultě v Bernu obhájil v roce 1908 svou doktorskou disertaci z teologie na téma: ,,Víra v Kristovo vzkříšení jako základní dogma křesťanské Církve“ (jeho doktorská práce byla v roce 1910 publikována nejprve v němčině a teprve v roce 1986 vyšla v jeho rodné srbštině) a získal akademický titul doktor teologie. Po ukončení Bernské univerzity pokračoval mladý a nadaný teolog ve studiu filozofie na věhlasné univerzitě v Oxfordu, kde získal svůj druhý doktorát (1909). Během léta stejného roku v Ženevě ve Švýcarsku napsal otec Nikolaj svoji druhou disertační práci s názvem „Filosofické učení Georgie Berkelyho“ ve francouzštině. Po návratu do vlasti pokračoval sv. Nikolaj ve výuce filozofie, logiky, historie a cizích jazyků v bělehradském Semináři sv. Sávy.
Po nečekaném a velmi těžkém onemocnění se po důkladném zvážení svatý Nikolaj rozhodl a dal slib, že když se s Boží pomocí uzdraví, zasvětí zbytek svého života službě Bohu, Jeho Církvi a svému národu. Tak se i stalo. Po svém uzdravení přijal Nikola 20. 12. 1909 mnišství – byl postřižen v monastýru Rakovica nedaleko Bělehradu se jménem Nikolaj a ve stejný den přijal též svatou tajinu kněžství. Ani po přijetí andělského obleku nepřestal mladý Nikolaj usilovat o poznání, jež absorboval, jak o něm svědčí jeho nejbližší, s obdivuhodnou rychlostí.
V roce 1910 úspěšně obhájil na Filosofické fakultě v Bernu disertaci na téma: „Francouzsko-slovanské boje v Boce Kotorské 1806 – 1814“ a získal za ni další doktorát z filosofie.
Láska ke slovanství jej hned následujícího roku přivedla do Ruska, kam nadaný jeromonach Nikolaj odjel na roční stáž na Petrohradskou duchovní akademii. Zde, zahalen závojem mlčení o svých dosavadních akademických úspěších, seděl student Nikolaj v lavicích s nic netušícími spolužáky, kteří o jeho západoevropských doktorátech neměli nejmenšího ponětí. Avšak podobně jako se lesk zlata neskryje před slunečními paprsky, nebylo možné, aby i záře a svatost vladykova života nepronikla tenkým závojem studia bohosloví při jeho ruském pobytu. Svým řečnickým uměním a získanými vědomostmi ohromil tehdy nadaný kandidát bohosloví v Petrohradě nejen své spolužáky, ale též všechny profesory. Nakonec i sám petrohradský metropolita Antonij (Vadkovskij) mu za jeho nadání zajistil bezplatnou poutní cestu po celé Rusi. Tato cesta, jež vedla převážně k ruským svatyním, tolik na budoucího vladyku zapůsobila, že na žádnou jinou zemi nevzpomínal s větší láskou než na Rusko. Jen málokdo tehdy tušil, že za necelých sedm let pokryje na mnoho desetiletí svatou Rus temný mrak bolševické tyranie, za níž byly ničeny nejen největší a nejkrásnější ruské svatyně, ale předně desetitisíce životů pravoslavných křesťanů.
Po návratu z Ruska pokračoval sv. Nikolaj pokračoval v přednáškové činnosti na bělehradském semináři svatého Sávy, než byl na počátku první světové války vyslán z iniciativy srbské vlády na diplomatickou misi do Anglie (1915 – 1919), kde měl hájit práva srbských vojáků. Jeho akademické uznání z Oxfordu otevřelo vladykovi bránu i do Westminsterského paláce (sídla anglické vlády), kde na jeho osobu později vzpomínal s uznáním jeden anglický biskup: „Jednoho dne přišel archimandrita Nikolaj Velimirovič, a po třech měsících zanechal dojem, který trvá až do dnešních dní.“ Poté, co završil svoji misi v Anglii, čekaly jej další závažné úkoly: organizace Srbské pravoslavné církve v USA, obrana práv srbských emigrantů v Americe aj. Neangažoval se však pouze ve prospěch Srbů, ale pomáhal rovněž tisícům uprchlíků z Chorvatska a Slovinska, které z jejich domovů vyhnala válka s Rakouskem. Vladyka Nikolaj se díky svým duchovním a intelektuálním darům stal skutečným vyslancem své vlasti, nepřestávaje být pravým „vyslancem Krista a jeho Církve“.
Po svém návratu zpět do vlasti byl v roce 1919 ve shodě s Boží vůlí a vůlí srbského lidu vysvěcen na biskupa pro Žičskou eparchii. V letech 1920 až 1930 duchovně pečoval též o eparchii Ochridskou, která se díky jeho energickému a prozíravému působení dokázala vnitřně sjednotit a brzy zaznamenala velkou církevní obnovu. Jeho usilovná práce na nivě Církve zahrnovala výuku náboženství ve školách, pomoc chudým, zakládání sirotčinců či významnou práci na poli boje proti herezím a novodobým sektám. V Bitolském semináři Ochridské eparchie přednášeli v té době mimo jiné sv. Jan Šanghajský a Sanfranciský či ctihodný Justin Popovič a studovali zde též čeští studenti. Mnohé proto nepřekvapí, že díky svému věhlasu nechyběl sv. Nikolaj Velimirovič ani při slavnostní chirotonii prvního novodobého českého pravoslavného biskupa Gorazda, ke které došlo v Sremských Karlovicích v roce 1920; odtud též pocházejí jeho krásná kázání k této příležitosti. I jako biskup byl sv. Nikolaj vysílán Srbskou církví na mezinárodní misijní cesty, odkud se v roce 1934 definitivně vrátil na svoji původní katedru biskupa žičského s rezidencí v Kraljevu. Od své biskupské chirotonie působil vladyka Nikolaj aktivně i jako misionář uprostřed vlastního národa; své plody přineslo zejména jeho úsilí o obnovu monastýrského života. V jeho eparchii tak mohly opět zazářit mnohé monastýry a pravoslavné svatyně ve své původní kráse, tak jako tomu bylo v době před tureckým vpádem. Sv. Nikolaj byl pro svou lásku k Bohu a dobrotivost k lidem ještě za života nazýván „dědečkem vladykou“, nikdy však nepřestal být oním „srbským Zlatoústým“, nepřeslechnutelným hlasem svědomí svého zmučeného, ale bohabojného národa, jehož se po celý svůj život zastával jak doma, tak v zahraničí. O nic pozadu za jeho akademickou působností nezůstala ani jeho mezinárodní církevní působnost, jakož i jeho úzké pouto s Chilandarem a sesterskými církvemi Bulharska a Řecka.
V roce 1941 bylo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců napadnuto nacistickým Německem. Od samého počátku německé okupace Srbska byl vladyka Nikolaj důsledně izolován. Za své otevřené protifašistické postoje byl ještě v roce 1941 uvězněn a umístěn do tehdy přísně střežených monastýrů Žiča a Ljubostinja. Krátce nato byl spolu se srbským patriarchou Gavrilem přemístěn do monastýru Vojlovica u Pančeva, odkud byli oba dva 14. září 1944 odvlečeni do německého koncentračního tábora Dachau. Za jeho branami prožil vladyka dny plné šílenství a nesdělitelných hrůz a dříve, než stačili tábor v květnu 1945 osvobodit americká vojska, byl zde sám krutě mučen.
Po osvobození a konečném vítězství nad fašistickým Německem se vladyka chtěl původně vrátit zpět do vlasti, když však zjistil, že byla v Srbsku nastolena ateistická vláda, rozhodl se raději zůstat v emigraci a podporovat Církev a věrný srbský lid zvenčí.
Po celém světě začala tehdy působit početně velmi silná srbská diaspora a zejména Srbská pravoslavná církev se starala o mnoho monastýrů a seminářů za hranicemi Srbska. Srbské církevní komunitě v Americe chyběla především vnitřní konsolidace, a právě o ni se po celý zbytek svého života neúnavně staral vladyka Nikolaj. Nehledě na své podlomené zdraví, působil vladyka Nikolaj po válce ještě chvíli v Anglii a od roku 1946 definitivně v Americe. Tam pokračoval ve své misijní a literární činnosti. Během svého pobytu napsal několik knih, působil jako profesor pravoslavných duchovních škol: v srbském duchovním semináři sv. Sávy v Libertvillu, dále v Newyorské akademii sv. Vladimíra, ve Svato-Trojickém semináři v Jordanvillu či v semináři při Monastýru sv. Tichona v South Canan v Pensylvánii (nejdříve ve funkci děkana a poté rektora). Právě v posledně jmenovaném zastihl vladyku Nikolaje 18. května 1956 blažený spánek, do kterého jej k jeho nebeskému Otci vyprovodila vytrvalá noční modlitba. Z ruského Svato-Tichonovského monastýru bylo tělo milovaného vladyky Nikolaje převezeno do srbského monastýru svatého Sávy v Libertvillu, kde bylo 27. března 1956 pochováno za doprovodu křesťanů z celého světa.
Na prosby srbského národa, předně věřících Šabacko-valjevské eparchie, byly nakonec svaté ostatky vladyky Nikolaje převezeny ze Spojených států do Srbska, kam dorazily 20. června 1991. Nejdříve byly přechodně umístěny v Bělehradě, poté v monastýru Žiča, odkud byly nakonec převezeny do rodného Leliče: zde je vladykovi příbuzní umístili do tzv. „zadužbiny* sv. Mikuláše, jemuž byl v rodině Velimirovičových zasvěcen tradiční srbský svátek „Krsna Slava“.
V květnu roku 2003 byl vladyka Nikolaj synodem Srbské pravoslavné církve oficiálně kanonizován a připočten k zástupu srbských svatých.
Posvátný synod rozhodl, že památka sv. vladyky Nikolaje Srbského, biskupa žičského a ochridského, bude slavena v den jeho blaženého zesnutí (5. / 18. března) a v den přenesení jeho svatých ostatků zpět do vlasti (20. dubna / 3. května).

*
zadužbina je srbské specifikum, jedná se o kapli či chrám, ve které se lid modlí za duši toho, kdo ji dal postavit.
marekM
 
Příspěvky: 249
Registrován: 03 úno 2010 18:55

Zpět na Světitelé

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron