Dnes je , ( juliánského církevního kalendáře)


Ctihodný Sergij, igumen Radoněžský

Ctihodný Sergij, igumen Radoněžský

Příspěvekod marekM » 04 říj 2012 18:23

Ctihodný Sergij, igumen Radoněžský
(Jeho památka se v Pravoslavné církvi slaví 5. /18. července – v den vyzdvižení jeho svatých ostatků roku 1442 a také 25. září/8. října v den jeho zesnutí)

Budoucí veliký asketa a duchovní svícen ruské církve se narodil roku 1314 ve vesnici Varnica pod Rostovem zbožným rodičům Cyrilu a Marii. Kolem roku 1328 se rodiče Bartoloměje (světské jméno ctihodného Sergije) přestěhovali z Rostova do vesnice Radoněž (asi 55 km od Moskvy). Když se starší Bartolomějovi bratři oženili, jejich rodiče přijali mnišství v Chotkovském monastýru Záštity Přesvaté Bohorodice nedaleko od Radoněže a ve stejném monastýru následně přijal mnišství i ovdověvší bratr Štěpán.
Když rodiče ctihodného Sergije zemřeli, odešel Bartoloměj za svým bratrem Štěpánem do Chotkovského monastýru. Později se spolu se svým bratrem vydal do hlubokých radoněžských lesů (12 až 14 km od Radoněže), kde se spolu usadili a ještě více se oddali postu a modlitbě. Ponejprv si vystavěli jen mnišské kelie a o něco později i nevelkou kapli, která byla potom s požehnáním metropolity Theognosta[1] vysvěcena k úctě Přesvaté Trojice. Bratr ctihodného Sergije ale nevydržel námahu tohoto způsobu života na pustém místě a odešel do moskevského Monastýru Zjevení Páně [2].
Bartoloměj nicméně zůstal v hlubokých lesích zcela sám, kde jej později navštívil igumen Mitrofan, od nějž Bartoloměj přijal 7. října (dle církevního kalendáře/ 20. října dle světského) roku 1337 mnišské postřižení se jménem svatého mučedníka Sergije. Tehdy bylo Sergijovi dvacet tři let.
Tichý a pokorný služebník Boží Sergij znal jen práci a modlitbu. Snášel mnohá pokušení a hrůzy běsů, přesto všechno, nebo snad díky tomu, ctihodný Sergij duchovně sílil, a brzy se kolem něj usídlilo mnoho mnichů, kteří u něj hledali duchovní poučení a vedení. Ctihodný Sergij přijímal všechny přicházející s láskou, takže se brzy v hlubokém lese ustanovilo mnišské bratrstvo čítající dvanáct bratří. Jejich duchovní rádce vynikal mimořádnou pracovitostí. Vlastníma rukama postavil několik kelií, nosil vodu, kácel stromy, sekal dříví, pekl chléb, šil oblečení, připravoval jídlo pro ostatní bratry a pokorně, se smířením, vykonával i další práce. Práci spojoval vždy s modlitbou, bděním a půstem. Bratři se podivovali, že při tak těžkém a obtížném duchovním zápase se zdraví jejich bratra nejen že nezhoršovalo, ale naopak ještě více zesilovalo.
Jen s velkým a dlouhým přemlouváním bratři uprosili ctihodného Sergije, aby přijal plné duchovní vedení jejich monastýru. Roku 1354 biskup volyňský Athanasij rukopoložil ctihodného Sergije na jeromonacha a udělil mu hodnost igumena.
Tak jako kdysi plnil ctihodný Sergij i nadále velmi přísně všechna svá mnišská poslušenství. S rozšiřováním monastýru rostly přirozeně i jeho potřeby. Nezřídka mniši přijímali ubohý a velmi skrovný pokrm, ale na přímluvy a modlitby ctihodného Sergije se vždy našli Bohu známí dárci, kteří přinášeli vše, co monastýr potřeboval.
Sláva o bohumilém životě ctihodného Sergije, plném odříkání, půstu a modlitby, dosáhla až do Konstantinopole, a tak se stalo, že patriarcha Filotheos [3] zaslal ctihodnému Sergijovi své patriarší požehnání, a navíc též kříž, paraman [4] a oblečení pro velkou schimu spolu s výzvou k novému duchovnímu boji. Patriarcha mu také radil, aby monastýr přijal kinovii – tj. společný způsob monastýrského života [5].
S patriarším poselstvím se ctihodný vydal ke světiteli Alexiji, aby také od něj získal k tomuto svému kroku světitelské požehnání. Vladyka mu s radostí své požehnání udělil a také on jej doplnil dobrou radou zavést přísnou kinovii. Mniši však začali na tuto přísnost monastýrského řádu brzy reptat, kvůli čemuž ctihodný Sergij opustil monastýr. Na řece Kiržač pak založil mnišský příbytek v čest svátku Zvěstování Panně Marii. V monastýru, v němž již ctih. Sergij tři roky nežil, mezitím dřívější pořádek začal upadat a mniši, kteří v něm zůstali, byli donuceni obrátit se ke svt. Alexiji s prosbou, aby povolal ctih. Sergije zpět. Svt. Alexij ctih. Sergije vyzval k návratu a ten jej beze slova poslechl. Sergij pak igumenem nově založeného Kiržačského monastýru ustanovil svého učedníka – ctih. Romana (památka 29. července/ 11. srpna).
Pro svoji čistotu srdce a odříkavý mnišský život se ctihodný Sergij stal hodným blahodatného daru činění zázraků. Jedním ze zázraků, kterým udivil mnohé věřící, bylo vzkříšení k životu chlapce, kterého jeho otec považoval už dávno za mrtvého. Sláva o zázracích, vykonaných ctihodným Sergijem, se rychle začala šířit, takže k němu začali brzy přivádět nemocné nejen z blízkých vesnic, ale i z dalekých měst. A nikdo od ctihodného Sergije neodcházel, aniž by byl zbaven svého neduhu a jeho duše naplněna spasitelnými radami. Všichni oslavovali Sergije a zbožně jej ctili spolu s dávnými svatými otci. Přesto všechno velikého modlitebníka nepřelstila ani lidská sláva, neboť ten zůstával i nadále, jak měl i dříve ve zvyku, příkladem mnišské pokory. Jednou, během svaté liturgie, sloužil se ctihodným Sergijem sám Anděl Páně; ze své pokory však ctihodný nechtěl, aby se o tom kdokoli do konce jeho pozemského života dozvěděl. Pevné pouto duchovního přátelství a bratrské lásky poutalo ctihodného Sergije se svt. Alexijem. Ke konci svého života svt. Alexij k sobě pozval ctihodného a prosil jej, aby přijal archijerejskou chirotonii a postaral se o metropolii. Ctihodný Sergij však s pokorou odmítl.
V té době vlast ctihodného Sergije sténala pod tatarským jhem. Velkokníže Dimitrij Donský (19. května/1. června) shromáždil vojsko a přišel do monastýru ke ctihodnému Sergijovi s prosbou o požehnání pro nadcházející bitvu s nepřítelem svého lidu. Na pomoc bohabojnému knížeti dal ctihodný jako své požehnání ku pomoci dva mnichy ze svého monastýru: schimonacha Andreje (Osljabu) a schimonacha Alexandra (Presveta) a předpověděl knížeti Dimitrijovi vítězství. Proroctví ctihodného Sergije se naplnilo, takže 8. září (21. září dle světského kalendáře) roku 1380, v den svátku Narození Přesvaté Bohorodice, získalo ruské vojsko úplné vítězství nad tatarskými hordami na Kulikově poli, kde byl tímto položen základ postupnému osvobození Ruské země od tatarského jha. Během bitvy se ctihodný Sergij spolu s ostatními bratry monastýru neustále modlil a prosil Boha o darování vítězství ruskému vojsku.
Díky svému andělskému způsobu života byl ctihodný Sergij učiněn hodným nebeského vidění. Jednou v noci, když četl modlitební pravidlo před ikonou Přesvaté Bohorodice a když dokončil kánon Boží Matce, usedl, aby si na chvíli oddechl. Pak ale hned vstal a pověděl ctihodnému Micheášovi (6. /19. května), že očekává každým okamžikem podivuhodné navštívení. A opravdu, za malou chvíli se mu zjevila sama Boží Matka, doprovázená svatými apoštoly Petrem a Janem Theologem. Kvůli neobyčejně jasnému a zářivému světlu padl ctihodný Sergij tváří k zemi, ale Přesvatá Bohorodice se jej dotkla svýma rukama, dala mu své požehnání a spolu s ním i příslib své záštity nad jeho svatým monastýrem.
Když ctihodný Sergij dosáhl hlubokého stáří, půl roku před svou smrtí předpověděl své zesnutí. Pak k sobě shromáždil monastýrské bratrstvo a požehnal ve vedení monastýrského bratrstva svého učedníka a zkušeného mnicha: ctihodného Nikona (17. /30. listopadu).
V tiché samotě pak ctihodný Sergij 25. září (8. října) roku 1392 spočinul v Bohu. Před svým zesnutím služebník Boží Sergij ještě naposledy zavolal všechny bratry a obrátil se k nim s posledními slovy své vůle: Buďte pozorní sami k sobě, bratři, mějte především bázeň Boží, čistotu duševní a lásku nelicoměrnou…
Svaté ostatky velkého askety a duchovního svícnu Ruské pravoslavné církve byly vyzdviženy 5. července (18. července) roku 1422 a objeveny jako netlené, blaze vonící a uzdravení tělesné i duševní všem přinášející. A takto spočívají jako drahocenný poklad a klenot v Trojicko-Sergijevské Lávře až do dnešních dnů, kde nepřestávají darovat blahodatnou útěchu všem, kteří se ke ctihodnému Sergijovi obracejí s důvěrou a vírou ve svých modlitbách.

Obrázek
_______________________________________________________________
[1] Metropolita Kyjevský a celé Rusi 1328 – 1353; svatořečen, jeho památka je slavena 14. /27. Března…
[2] Zde se duchovně sblížil s poslušníkem Alexijem, pozdějším metropolitou; památka 12. / 25. února a také 20. května/2. června…
[3] Filotheos I. Kokkinos - Φιλόθεος Κόκκινος byl Konstantinopolským patriarchou v letech 1364 — 1376; později svatořečen, jeho památka 11. /24. října…
[4] Παραμανδύας - doplněk k mantiji; součást oblečení mnicha prvního slibu, tj. malé schimy, nevelký čtverec z látky se zobrazením kříže na podnoží, s kopím a houbou u kříže a spolu s Adamovou lebkou…
[5] Κοινοβιος – společný život, spolužití; mniši v monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru a vše je společné. Práce mnichů v monastýru není placená, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní majetek, včetně práv darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch; první takovýto monastýr byl založen ctih. Pachomijem Velikým okolo roku 318…
marekM
 
Příspěvky: 249
Registrován: 03 úno 2010 18:55

Zpět na Ctihodní

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron