Stránka 1 z 1

schiigumen Joan (Aleksejev)

PříspěvekNapsal: 09 úno 2010 21:02
od marekM
Z dopisů valaamského starce schiigumena Joana (Alexejeva)

Proč nesmíme nikoho odsuzovat
…Věz, že druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista na tento svět a strašný soud se uskuteční přesně podle svatého Evangelia. My jsme však natolik zesvětštili a zpozemštili, že málo obracíme pozornost na evangelní přikázání, ale naopak vynášíme přísné soudy kvůli některým obřadům. Zajisté, že obřady, konkrétně ty ustanovené svatými Otci, je nutno a třeba plnit a naplňovat, neboť ty poučují duši o zbožnosti. Nicméně, i přesto je třeba vždy více obracet pozornost na samotná evangelní přikázání. Pán říká: «Nesuďte, abyste nebyli souzeni» (Mat 7, 1) a «Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi» (Mat 7, 12). A my jako hluší neslyšíme, že Pán hovoří k nám, a lehce porušujeme Jeho svatá přikázání.
Ten, jenž odsuzuje, také vždy chybuje a soudí nespravedlivě, neboť my neznáme onu příčinu a důvod toho, kdo zhřešil, a odsuzujeme podle své nálady. Tak, jak je kdo naladěn, tak i o druhých činí své závěry, neboť pokřivené oko se na všechny dívá pokřiveně. Velmi dobře řekl ctihodný Dorotej: «Když stojí nějaký člověk v rohu stavení a projdou kolem něj tři lidé, tak každý z nich si o něm pomyslí to, jaký je on sám. Zbožný si pomyslí: určitě čeká, až zazní úder zvonu a půjde do chrámu. Zloděj si pomyslí: až se setmí, půjde krást. A smilník si pomyslí: dozajista čeká na nějakou ženu kvůli hříchu». Velmi spravedlivě řečeno, a je to patrno takřka na každém kroku.
A jak těžkým hříchem odsuzování je, uvedu na jednom příkladu. V jednom monastýru upadl mnichu do hříchu smilstva. Veliký starec řekl: «Ach, zle učinil». A ten mnich, který upadl do hříchu, umřel, a anděl dle Božího rozhodnutí přinesl jeho duši ke starci a řekl: «Kam rozkážeš, aby byl určen tento mnich – do Nebeského království, nebo do věčných muk»? I zděsil se starec, a pochopil, nakolik je odsuzování těžký hřích, a hořce zaplakal. Po nějaké době mu anděl řekl: «Bůh odpustil jeho hřích». Do své smrti však nepřestal starec plakat za svého bratra.
V Království svém rozpomeň se na nás, Pane!

Jak nasměrovat svůj život na správnou cestu

Kristus uprostřed nás!
…Prosíš mne, abych ti dal návod nebo určil pravidlo anebo dokonce uspořádal a nasměroval tvůj život na správnou cestu. Tvá prosba převyšuje mé rozumové i duchovní schopnosti, ale z poslušnosti, zapomínaje na svou slabost a nezpůsobilost, napíši, co mi Hospodin uloží na srdce.
Usiluj o to, abys nikoho v ničem neodsuzovala. Co si sama nepřeješ, tak nečiň ani druhým. Pamatuj, že za každé prázdné a zbytečné slovo se budeme zodpovídat před Hospodinem na strašném soudu. Dvěma pánům nelze sloužit. Usmiř se s nepřítelem, aby tě neuzavřel do temného vězení. Dej abys nebyla v nepřátelství s nikým, jinak tvoje modlitba nebude Bohu milá; a spíše než to, poslouží k hříchu. Jak nám Bůh odpustí naše hříchy, když my sami jiným neodpustíme?
Tady je základní návod, na kterém spočívá naše spása. Samozřejmě, že je lehké to ukázat a je lehké si to přát, ale naplnit to je velmi těžké. A nám nemohoucím jen naše vlastní síly nestačí, je zapotřebí prosit o pomoc u Boha, aby On dle Svého milosrdenství nám hříšným pomohl. Takto si svatí Otcové zvolili neustálou Ježíšovu modlitbu (Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným). Pro vás, kteří žijete ve světě, je velmi těžké zachovat neustálou modlitbu, ale buď si vědoma toho, že svatí Otcové každý dobrý skutek a dílo připisují modlitbě: dobrou rozmluvu, pamatování na Boha, snášení hanby, výčitky, opovržení a posměchu od druhých apod.
Ty by sis přála mít určité modlitební pravidlo. Ctihodný Izák Syrský radí, abychom na sebe nenakládali těžká břemena a nečetli zbytečně množství modlitebních veršů, a tak se stali otroky nějakého pravidla. Neboť v otrocké donucenosti nespočívá žádný pokoj.
Je naopak možné přečíst vždy několik modliteb ráno a večer, sama si určíš kolik, uzpůsob to času a době, a to vždy tolik, aby to nebylo do větru, ale s vnímavostí. Vnímavost – to je duše modlitby. Každodenně je třeba přečíst alespoň jednu kapitolu ze svatého Evangelia a jedno poselství svatých apoštolů.
Co bylo u mne z Boží milosti na srdci, to jsem i napsal, přijmi to ode mne ne snad jako zákon anebo nařízení, ale jako radu. Sama o tom pouvažuj a zařiď se podle okolností svého života.

Jak číst svaté Evangelium

Svatí Otcové radí, že svaté Evangelium bychom měli číst každý den, a když není dostatek času, tak alespoň jeden úryvek určený na konkrétní den v roce.
Nečti tak, abys text jen přečetl, ale aby ses i vnitřně pomodlil k Hospodinu, aby ti odkryl oči tvého srdce, a tys mohl porozumět moci blahé Kristovy zvěsti. Čti pozorně, jak se patří. Svou vlastní zkušeností poznáš duchovní sílu vycházející z takového čtení, podobně jako evangelní žena postižená krvotokem (Luk 8. 43 – 48).

Jak dostihnout pokoje a klidu
Na tvé úzkosti, ti odpovím následovně: dokud naše duševní loď pluje v moři života, vždy se bude vystavovat proměnnám povětrností. Tu bude déšť, tu vedro, a jindy se pozdvihne silná bouře, která tě vyhodí na břeh. Jinak být ani nemůže, v tomto slzavém údolí, jen v budoucím životě to bude bez těchto proměnlivostí. Když jsme vystaveni vášním (mluvím o duchovních) ješitnosti, pýchy, lstivosti a běsovské hrdosti, tak pak pod vlivem těchto vášní si myslíme, že všichni lidé jsou vinní a nedobří. Nicméně, my nemáme takové přikázání, abychom vyžadovali od druhých lásky a spravedlnosti, ale my sami jsme naopak povinni, plnit přikázání lásky a být spravedlivými. Nebuď, ale zasmušilý a smutný, v čase trápení, se ponoř do Svatého Písma, do poučení svatých otců a do modlitby, tehdy skrze tuto zkušenost pocítíš pokoj a klid ve své duši. Svým rozumem jakkoli nad tím můžeme přemýšlet, bez Boží pomoci, nemůžeme sebe, a ani druhé usmířit a upokojit.


Obrázek

Valaamský starec schiigumen Joan (Ivan Aleksejevič Aleksejev), se narodil 14. února 1873, v rolnické rodině, Tverské gubernie. Když mu bylo šestnáct let, přišel na ostrov Valaam (Valaamské ostrovy se nachází na Ladožském jezeře, na severozápadě evropské části Ruska, Karelská republika) a zůstal tam v monastýru Svatého Proměnění Páně. Roku 1907, byl připočten k bratřím monastýru, za tři roky poté byl postřižen na mnicha se jménem Jakinth. V roce 1921, byl rukopoložen na jerodiákona, poté na jeromonacha; tehdy mu byla udělena hodnost igumena, a byl určen jako představený Pečegenského monastýru. Za deset let se igumen Jakinth opět vrátil do monastýru Svatého Proměnění Páně, kde se staral o hospodářství skitu sv. Jana Křtitele. Roku 1933 přijal schimu se jménem Joan, do zatvoru se však neuchýlil, neboť byl duchovníkem monastýru. Staral se o všechny valaamské mnichy a mnohé laiky. Zesnul v Novém Valaamském monastýru ve Finsku 5. června roku 1958.