Stránka 1 z 1

Igumen Nikon (Vorobjev)

PříspěvekNapsal: 09 úno 2010 20:37
od marekM
Z dopisů otce igumena Nikona svým duchovním dětem...

Drahá M...,
Hospodin si přeje spasit každého člověka, ne každý člověk však ve skutečnosti spasen být chce. Slovy chtějí být spaseni všichni, přijde-li ale řada na skutky, spásu odmítají. Čím ji odmítají? Jistě ne svými hříchy, neboť v minulosti žili velcí hříšníci jako lotr na kříži nebo ctihodná Marie Egyptská a mnozí další. Ti učinili pokání ze svých hříchů a Hospodin jim odpustil a oni byli spaseni. Hyne jen ten, kdo hřeší a nečiní pokání, a ještě sám sebe ve svých hříších ospravedlňuje. To je ten nejstrašnější a nejzhoubnější způsob odpadnutí od Boha. Hospodin říká: „Já jsem přišel přizvat k pokání ne spravedlivé, ale hříšníky.“ Co pod tím máme rozumět? Boží slovo říká, že „není spravedlivého, není ani jednoho...“ Všichni jsou hříšní, ale čím více je člověk svatý, tím více hříchů ve svém nitru spatřuje. Hospodin proto přišel přizvat hříšníky k pokání, a skrze toto pokání spasit ty, kteří poznávají své hříchy, kají se z nich před Hospodinem a prosí jej o odpuštění. Ale ty, kteří své hříchy nevidí nebo sami sebe ospravedlňují, Hospodin odmítá. Tak Bůh odvrhl a odsoudil ještě na zemi farizeje, kteří sami sebe považovali za spravedlivé anebo dokonce za vzor pro druhé. Jak hrozný je tento stav - ochraň od něj,
Bože, každého člověka! Ctihodný Sisoj Veliký prosil anděly, kteří přišli pro jeho duši, aby se za něj pomodlili, aby mu Hospodin dal ještě čas ke konání pokání. Ctihodný Pimen Veliký zase říkal: „Věřte bratři, kde bude satan, tam budu uvržen i já.“ A přitom Pimen Veliký křísil za svého života i mrtvé. Všichni služebníci Boží až do samé smrti oplakávali své hříchy jako svůj nesplatitelný dluh před Bohem. A my, ze své sebelásky, své hříchy skrýváme, ospravedlňujeme se z nich, činíme věci zlé, zatímco už jednou nohou stojíme v hrobě… Podívej se na svůj život a ze všeho, o čem víš, čiň pokání. Pros se slzami, jak prosí svatá Církev, prostřednictvím zemních poklon: „Dejž, Pane, abych viděl provinění svá.“ (Z modlitby ctih. Efrema Syrského.) Jestliže člověk nevidí své hříchy, neznamená to ještě, že žádné nemá. Znamená to, že se nenachází pouze v hříších, ale navíc i v duchovní slepotě. A jestliže nás duchovní otec nebo i jakýkoli cizí člověk obviňuje z našich prohřešků, není zapotřebí, abychom se ospravedlňovali, ale naopak je třeba prosit Hospodina, aby nám naše hříchy odkryl a aby nám dal možnost učinit z nich pokání ještě před příchodem smrti a získat zde na zemi odpuštění…


Drahá dcero !
Tvůj dopis jsem dostal. Pomáhej ti Hospodin přežít v této propasti, přeplout moře života a dostihnout tichého přístavu. V dnešních dnech je život velmi obtížný, zvláště pro mladé lidi! Vždy proto pros o pomoc Hospodina a Matku Boží. Buď si pevně vědoma, že jestliže člověk z hloubi své duše nechce vykonat hřích, ani celé peklo mu nemůže ublížit, protože při něm bude stát Boží pomoc. Pokud se ale člověk sám od sebe přikloní k hříchu, bude s ním nejdříve vést rozhovory v myšlenkách a nebude všechny zlé a dotěrné myšlenky odmítat jako jedovatou zmiji, tehdy nepřítel našeho spasení najde vchod do jeho srdce a Hospodin dopustí, aby učinil hřích. Stejně tak Bůh ve své prozřetelnosti dopouští pád člověka pro jeho namyšlenost, hrdost a pýchu nebo neustálé odsuzování bližních. Proto je třeba být bdělý a nechovat ve svém srdci a myšlenkách žádný jed, který by nás mohl otrávit. Jen bděním nad sebou, zdrženlivostí vnějších smyslů (zraku, sluchu, hmatu) a nepřestávajícím - dle našich možností - vzýváním Božího jména je možné zničit všechny výpady nepřítele a nedopustit, abychom upadli do velkého hříchu. Je třeba ničit jménem Ježíše Krista všechny rodící se hříšné myšlenky a pocity, jež povstávají z naší hříšné a zkažené přirozenosti a také vlivem běsů, dokud ještě nevyrostly a zcela nezapustily kořeny. Není jiné cesty a jiného prostředku k očištění sebe sama než bděním a modlitbou, jak praví sv. apoštol Pavel: „Bděte a modlete se bez ustání,“ abychom se vyhnuli všem neštěstím, nepřátelům a jejich zbraním. Vydrž a snaž se, bojuj, nedávej svou ruku nepříteli, buď věrná Hospodinu a on tě neopustí a nedopustí, abys byla poražena, kdyby proti tobě jediné povstal třeba celý svět. „S námi je Bůh, rozumějte národy a usmiřte se s Ním, neboť s námi je Bůh…“ Hospodin nechť ti žehná a ochraňuje tě...

Drazí…!
…Všechno lidstvo, a každý člověk, se nachází v hlubokém padnutí a zkaženosti. Samotný člověk, nemůže sebe spasit a stát se důstojným Království Božího. Člověka napravuje Hospodin Ježíš Kristus, proto přišel i na zemi. Napravuje, ale ty, kdo věří v Krista, a poznají svojí zkaženost, nebo jak jsme si my zvykli říkat, svojí hříšnost. Takto Hospodin i říká: «Nepřišel jsem pozvat spravedlivé (tj.ty, kteří sebe považují za spravedlivé, dobré), ale hříšníky. (Mat. 9, 13)», - především ty, kdo uviděli svou zkaženost, hříšnost, svojí bezmocnost napravit sebe samého. Ty, kteří se obracejí k Hospodinu Ježíši Kristu pro pomoc, lépe řečeno, prosící Hospodina o smilování, o očištění od jizev hříchů, o uzdravení od duševního malomocenství, a darování Království Božího, darovaného jen a jedině pro milost Boží, a ne pro naše jakkoli libé, dobré skutky.
Správně jdoucí duchovní cestou, začíná spatřovat v sobě více a více hříchů, až nakonec, duchovním zrakem uvidí sebe celého v hříchu, v duchovním malomocenství, pocítí celým svým srdcem, že je – špínou a nečistotou, že je nedůstojný, aby vzýval jméno Boží. A poté, už jen jako celník, neodvažujíc se pozdvihnout své oči k nebi, s bolestí v srdci vzývá: Bože, buď milostiv mně hříšnému (Luk. 18, 13). Nacházejíc se, delší čas v takovém to duševním rozpoložení, člověk v daném okamžiku, vychází z něho ospravedlněným, tak jako vyšel celník.
Jestliže se, ale člověk považuje za dobrého, a dokonce, i těžké hříchy – považuje za výjimečné, náhodné, ve kterých není on vinen, ale spíše různé vnější okolnosti, nebo lidé, nebo běsi, on sám je podle sebe velmi málo vinen – toto rozpoložení, je lživé, tento stav, je zjevným, nebo skrytým sebeklamem, sebe obelstěním (Прелесть), od čehož nechť nás zbaví Hospodin.
Abychom šli po správné cestě, je zapotřebí, dávat na sebe samého dobrý pozor, dávat do pořádku svoje skutky, slova, myšlenky, touhy a dal. s Kristovými přikázáními, neospravedlňujíc sebe v ničem, snažit se napravovat sebe, a nakolik to je jen možné, neobviňovat a neodsuzovat druhé. Činit pokání před Hospodinem, činit sebe pokorným před Bohem a lidmi, - tehdy Hospodin postupně bude odkrývat takovému člověku, jeho padnutí, jeho zkázu, jeho nesplatitelný dluh. Jeden byl dlužen 500 denárů, druhý 50, a stejně oba neměli čím zaplatit (Lukáš 7,41).
Je potřeba, aby Hospodin pro milost Svoji, odpustil oběma, to znamená, že není takového spravedlivého, kterému by nebylo zapotřebí milosti Spasitele.
A tu je moudrost Boží: zjevný hříšník, se brzy může stát pokorným, přijít k Bohu a být spasen, nežli zevnější spravedlivý. Proto, i řekl Hospodin Ježíš Kristus, že celníci a hříšníci předcházejí do Království Božího mnoho z těch, kteří jsou dle zevnějšku spravedliví (Matouš 21,31).
Pro mnohou velemoudrost Boží, hříchy a běsové, napomáhají pokoře člověka, a skrze to – spasení. Proto Hospodin nepřikazoval vytrhávat plevel ze pšenice (Matouš 13,29). Bez plevele, lehce by vznikla hrdost, a Bohu se hrdost protiví (Jakub 4,6). Hrdost a namyšlenost – záhuba člověka.
Jaký je východ z řečeného? – Poznejte svůj neduh a hříšnost, neodsuzujte nikoho, sebe neospravedlňujte, čiňte sebe pokornými, a Hospodin ve svůj čas, vás povznese.
Bože, milostiv buď nám hříšným.
Odpusťte mi, a modlete se za mne….


Drahá…!
Častěji přemýšlej o smrti, a o tom, kdo tě tam potká. Mohou tě potkat Andělé světlí, a mohou tě obstoupit temní, zlostní démoni. Od jednoho pohledu na ně, je možné přijít o rozum.
Naše spasení v tom i spočívá abychom byli spaseni tj. nepadnout do rukou démonů, zbavit se od nich, a vejít do Království Božího, do nekonečné, nevystižitelné radosti a blaženství. Je zapotřebí se tady, mnoho napracovat, a je pro co. Démoni jsou hrdí a ovládají hrdé, to znamená, že je třeba být pokorným. Démoni jsou hněvivý, to znamená, že je zapotřebí, abychom získali krotkost, mírnost, aby nemohli námi ovládat, jako svými po duši. Démoni jsou pomstychtiví, nemilosrdní – to znamená, že je nám zapotřebí, abychom rychleji odpouštěli a usmiřovali se s těmi, kteří nás urazili a byli ke všem milostiví. A takto ve všem!
Je třeba hubit ve své duši vlastnosti běsů, a zasazovat andělské, které jsou ukázány ve Svatém Evangeliu.
Jestliže bude po smrti v naší duši více od běsů, tak oni nás ovládnou. Jestliže my ještě zde, poznáme svoje běsovské vlastnosti, budeme prosit o jejich odpuštění u Hospodina, a sami budeme odpouštět, tak nám Hospodin odpustí, zničí v nás vše špatné, zlé a nedopustí, abychom padli do rukou běsů. Jestliže tady nebudeme nikoho odsuzovat, tak i Hospodin nás neodsoudí tam. Tak je to ve všem.
Budeme žít v pokoji, odpouštět druh druhu, usmiřovat se druh s druhem, budeme ve všem činit pokání před Bohem a prosit Jeho milosti, spasení před běsy a od věčných muk, dokud je ještě čas.
Nebudeme si zahrávat se svým věčným údělem.
Hospodin nechť tě poučí. Amen.


Pokoj vám!
Jak snadno se zarmucujete proto, že roky běží a že nejste zabezpečená! Toto všechno je ale z tohoto světa a od knížete jeho. To on vás mate. Mate vaše myšlenky, vnáší vám do nich všechny tyto obavy, lže vám, lže bez konce, a takto se ukazuje ve všech oblastech.
V čem spočívá podstata křesťanství? V tom, že všemohoucí, vševědoucí Tvůrce všehomíra tak miluje člověka a tak s ním soucítí, tak se stará o něj a jeho spasení, že vydal svého jednorozeného Syna na hanbu, kříž a smrt. A nejen o celé lidstvo, ale i o každého člověka zvlášť se Hospodin stará, každou minutu jej drží ve svých rukou. Ochraňuje jej od nepřátel neviditelných a viditelných, poučuje a přivádí k rozumu skrze lidi, knihy a životní okolnosti. Jestliže je nutné napravit či pokárat člověka proto, aby ho takto ochránil od horšího a většího neštěstí, činí tak Bůh milostivě. Když to pak člověk může beze škody přijmout, odměňuje jej tak, jako by želel toho, že jej trestal a pokáral. Komu se trošku otevřel vnitřní zrak, ten vidí tuto udivující prozřetelnost Boží vůči člověku, ve velkém i v malém. A v samé podstatě, jestliže Bůh pro člověka přinesl v oběť to nejdražší – svého Syna, jak může čehokoli litovat, když i celý svět je ničím před touto obětí? Hospodin nelituje, nešetří ničeho především pro ty, kteří k němu směřují, kteří se snaží plnit jeho slovo, kteří se se zarmouceným a zkroušeným srdcem rmoutí pro každý svůj hřích - pro narušení jeho vůle, svoji nevšímavost, nevděčnost a nelásku k němu.
«Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.» (Jan 6,37) Hospodin se raduje z každého, kdo k němu tíhne, nesrovnatelně více, nežli se raduje matka z lásky svého děťátka.
Proto se nemáte bát budoucnosti. «S námi jest Bůh,» dnes, zítra a na věky. Mějte strach jen z toho, že byste Boha mohli jakkoli, jakýmkoli hříchem zarmoutit. Jestliže pro svoji nemohoucnost upadneme v cokoli nedobré, učiňme pokání, a Hospodin nám odpustí. Je jen zapotřebí vědomě si nevybírat zlo (hřích), neospravedlňovat sebe sama, nereptat na Boha. Nebojte se ničeho. Buďte smělá a všechny svoje zármutky, pochybnosti, strachy, urážky od běsů a lidí vložte na Hospodina. On chce a ví, jak vás od nich osvobodit a kdy vám to bude ku prospěchu.
Nevěřte sobě ani lidem. Věřte Slovu Božímu, Evangeliu. Životem, zkušenostmi se učte Evangeliu. Život v Kristu vám dá takovou plnost, takové chápání všeho, duchovní radost, pevnost, že se vám život lidí ve světě bude jevit takovým, jakým skutečně je: nicotným, nezajímavým, chudým, žalostným, marnivým, přeplněným malichernostmi, nepříjemnostmi a zbytečnými zármutky. Jste šťastná. Chraňte toto štěstí. Děkujte za ně Bohu, a on za tento vděk zesílí, mnohonásobně zvětší svoji milost do té míry, kolik jí jen můžete unést. Toto nechť se stane! Ať vás ochraňuje Hospodin a ať vám žehná!


Drahá…!
Není třeba od sebe vyžadovat příliš mnoho. Je lepší být pokorným před Bohem. Odkrývejte mu sebe sama, se všemi skvrnami, a jako malomocný volejte: «Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.» (Mt 8,2) Nedávejte kvůli tomu Bohu lhůtu ke splnění. Dělejte vše, k čemu máte vy sama sílu, a Hospodin vykoná vše nezbytné pro vaši spásu. Jen neodstupujte od Boha. Nepoddávejte se vnuknutím nepřítele, který říká, že je již zbytečné něco konat, že vše již zahynulo a tak podobně. To je dílo ďábla, věčného pomlouvače Boha a všech. Pevně se držte Církve a učení svatých Otců. Ať už byste byla v jakýchkoli pochybnostech, říkejte si pro sebe, a někdy i nahlas (to aby běsi slyšeli): „Pane Ježíši Kriste, věřím, že ty jsi Syn Boží a Pán, věřím, že jsi tolik strádal, abys nás spasil, věřím, že i mě neopustíš, jestliže já sama se od tebe vědomě neodřeknu. Pane, buď ke mně milostivý. Odevzdávám sebe a své spasení do tvých rukou. Věřím, že nedopustíš, abych zahynula. Sláva tobě Bože, sláva tobě Bože, Sláva tobě Bože!“

Ať vás ochraňuje Hospodin. Buďte spaseni!

Drahá…,
jak se cítíš? Jak neseš svůj kříž? Snad na něj nereptáš? Ať ti pomůže Hospodin přetrpět bez reptání a s vděčností vše, co sešle pro tvou spásu. Neboť bez jeho svaté vůle nám nemůže nikdo a nic způsobit nižádnou ránu. Hospodin nám dokázal svou lásku k lidem, když dovolil, aby jej ukřižovali. Bůh jest Láska, a láska nemůže dopustit zla milujícímu. Proto vše, co se s člověkem děje, co jej rmoutí i z čeho má radost, se děje pro jeho blaho. Třebaže tomu tak vždy nerozumíme, nebo lépe řečeno, nikdy to nevidíme a nechápeme. Jen vševědoucí Hospodin ví a zná, co potřebujeme k získávání věčného, blaženého života. A tak buďme pokorní pod milující rukou Boží, snažme se z naší strany vynaložit co největší úsilí , abychom plnili jeho přikázání. Neustále čiňme pokání z mimovolných narušení jeho přikázání, a dokažme tím svou lásku k Hospodinu. Podle slov Pána Ježíše Krista: «Miluje Ho ten, kdo plní přikázání Jeho, a kdo Jej nemiluje, neplní je.» (Jan 14,23-24) Nechť tě poučí Hospodin, dá ti trpělivost, horlivost v úsilí o spásu a modlitbu vycházející ze zkroušeného a pokorného srdce. Buď laskavá a mírnější k lidem, se kterými se setkáváš a jimž jsi nablízku, i ke svým nadřízeným. Ne proto, aby ses zalíbila lidem, ale pro lásku k nim, kterou nám přikázal Kristus. Pokoj tobě a požehnání od Pána a Spasitele našeho, Ježíše Krista.


Milý, drahý…!
Tak mnoho, by bylo zapotřebí napsat na tvůj dopis; objasním samo to hlavní. Boží Velemoudrost je tak velká, že i zlo obrací Hospodin k užitku člověka. Tato myšlenka byla odkryta mnoha svatými otci. Podstata je v tomto. Člověk může být spasen, skrze víru a plnění všech přikázání. Plnění přikázání, mění psychiku (duši) člověka, obnovuje ho, činí člověka «novým» podle obrazu Božího, přesněji, podle obrazu Spasitele našeho Ježíše Krista. Samou základní vlastností Nového člověka, jeví se pokora («učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný… » Matouš 11,29), bez níž, člověk plněním třeba i všech přikázání, nejen, že se nepřibližuje Bohu, ale dokonce, se stává Božím nepřítelem. To znamená, jestliže není pokory, zcela jistě bude na jejím místě hrdost.
Domnívám se, že zejména k této vlastnosti duše, se může užít myšlenka Evangelia, ve které nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: „Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.“ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky (Lukáš 11, 24–26).
U ctihodného Makárije Egyptského, vztah pokory k ostatním ctnostem, objasňuje se podobenstvím o rozkošném obědě, přichystaném pro krále a jeho velmože. Protože, ale všechno bylo připraveno bez soli (tj. pokory), tak namísto poděkování, ten který vystrojil tento oběd, vydává se jen hněvu krále. Takto, bez pokory, jsou nicotné veškeré ctnosti člověka…* Při vnímání sobě, při nepřestajném boji s hříchem, se člověku stane zjevné, jak hluboko je člověk zkažen a jak je jeho celá podstata prostoupena hrdostí. Když zvítězíme nad vším naším míněním o sobě samých, nad naší pýchou, ješitností, naší hrdostí, – tím samým zvítězíme i nad vším hříchem. Ukazuje se tedy, že hříšná padnutí člověka, mu mohou ku pomoci v získávání pokory (jestliže člověk nebude vinit ve svých padnutích nikoho, a nic jiného, než sebe, což je zcela i správně. Neboť ve všem je vinen sám člověk, okolnosti a ďábel jen napomáhají hříchu, pokoušejí. Konečné rozhodnutí přináleží jen člověku, proto je i on za vše zcela zodpovědný. To potvrzují i výčitky svědomí, po vykonání hříchu).
Člověk bojujíc s hříchem, který v něm žije, a nepřestajně upadajíc v jedny nebo druhé hříchy, poznává ze své zkušenosti a ne jen teoreticky svoji zkaženost, svoji bezmoc, a postupně získává pokoru. Stále a všude pokořen hříchy, on nakonec v hluboké zkroušenosti srdce, se slzami, přibíhá k Hospodinu. Poznává sebe, z celé hloubky svojí duše, poznává sebe ve své hříšnosti, ve své bezmoci sám zvítězit nad hříchem. A nakonec prosí Hospodina: «Bože, chceš-li, můžeš mě očistit (Matouš 8,2) tak jak to řekl malomocný, já sám nemůžu udělat nic …Hospodine, nauč mně činit vůli Tvoji (Žalm 143,10), Hospodine, vyveď ze žaláře duši mou (Žalm 142,7)». Tu člověk poznává, veliké milosrdenství Boží k padlému člověku, neboť při upřímném pokání člověka, jej Hospodin chrání, snímá z něj hřích, uzdravuje jeho ránu na duši, která byla učiněna hříchem. Člověk ve vlastní zkušenosti, poznává jsoucnost Boží, Boží prozřetelnost o člověku, poznává, že «blízko jest Hospodin těm, kteří jsou srdce zkroušeného (Žalm 34, 19)», že On je skutečným lékařem našich duší.
A takto, tímto způsobem, se hřích, který je zlem, se stává příčinou velikého dobra. V tom, je Prozřetelnost Boží podivuhodná, jak i ve všem, ve všem…
Proto, můj milý…, neklesej na mysli, když vpadáš, v jakýkoli to hřích, ale obviňuj sebe před Bohem, vyznej Mu svá prohřešení, neobviňuj nikoho, buď pokorný, poznej svoji nemohoucnost ve všem a pros u Hospodina, aby On, v tobě učinil, svoje svatá přikázání. To neznamená, že ty sám nemáš proti hříchu usilovně bojovat. Je zapotřebí bojovat co nejusilovněji, je zapotřebí učit se příklady boje u svatých otců, je třeba, předvídat okolnosti, které způsobují vítězství či porážku, a utíkat od posledního a přibíhat k prvnímu, a hlavně, při zrození hříšných myšlenek, nepřestat z celého srdce volat k Bohu o pomoc, s vědomím své bezmoci, samotnému přemoci hřích. A i když vpadneš do hříchu, tak i při činění hříchu samého, je třeba volat k Hospodinu a nestydět se, v duchu padnout před Bohem, říkajíce: «Hospodine, ty vidíš, co činím, smiluj se nade mnou, pomož mi osvobodit se z moci ďábla». A plač před Hospodinem uvnitř, co možná nejčastěji volej k Němu, aby On pomohl tobě ve všem, v celém životě, neboť je těžké uprostřed tohoto světa, plnit přikázání. Proto i plakali dávní otcové, o lidech naší doby, neboť mnozí budou hynout pro hříchy.
A ještě je jeden silný prostředek, v boji se všelikým hříchem: jakmile jsi vpadl do kteréhokoli velkého hříchu, běž, a vyznej jej před duchovníkem. Jestliže to nelze učinit hned, tak to udělej při první příležitosti, v žádném případě, to neodkládej na zítra, a dále! Kdo často a hned vyznává svoje hříchy, ten dokazuje, že nenávidí hřích, nenávidí zajetí ďábla a je připraven, přetrpět stud při zpovědi, jen aby se zbavil a očistil od hříchu, a za to získává poté od Hospodina i úplné vítězství, a při tomto vítězství nepřijímá namyšlenost a hrdost. Buď k tomuto pozorný! (Všude jsou sítě ďábla).
A tak, učiň začátek dobrý: bojuj dle své síly, neklesej na mysli při svých padnutích, buď zkroušený, volej k Hospodinu, předvídej dopředu okolnosti, a utíkej od zkaženého a nebezpečného, zpovídej se bez meškání před duchovníkem, získávej pokoru. Vzpomínej minulé hříchy a padnutí, i ty nynější, a Hospodin ti pomůže, a staneš se zkušeným vojákem Kristovým, který bude moci, následně i druhým pomáhat.
Neoddávej se lenosti… Neodstupuj od svého malého pravidla. Učiň si pravidlem, závazně, alespoň jedenkrát v hodině, se obracet k Hospodinu a Boží Matce, s modlitbou o odpuštění a o pomoci, a jestli bude možnost a síla, tak i častěji.
Hospodin, nechť ti pomůže modlitbami ctihodného Sergije, a ostatních Radoněžských divotvůrců.

* Bez ní, tj. bez pokory, do duše vejde hrdost, a s ní sedm běsů, tj. všechny vášně.

...učiň začátek dobrý: bojuj dle své síly, neklesej na mysli při svých padnutích, buď zkroušený, volej k Hospodinu, předvídej dopředu okolnosti, a utíkej od zkaženého a nebezpečného, zpovídej se bez meškání před duchovníkem, získávej pokoru. Vzpomínej minulé hříchy a padnutí, i ty nynější, a Hospodin ti pomůže, a staneš se zkušeným vojákem Kristovým, který bude moci, následně i druhým pomáhat.
Neoddávej se lenosti…
Igumen Nikon


Obrázek

Krátký životopis igumena Nikona
Otec igumen Nikon (Nikolaj Nikolajevič Vorobjov) se narodil roku 1894 v Tverské gubernii, Bežeckém újezdu, kde po absolvování reálného gymnázia nastoupil na petrohradský Neuropatologický institut. Z něj odešel a v r. 1917 nastoupil na Moskevskou duchovní akademii. Tu nemohl dokončit, protože byla v r. 1919 bolševickým režimem uzavřena. V r. 1931 přijal v Minsku mnišský postřih a za rok zde byl též rukopoložen na kněze. Krátce nato byl poslán na Sibiř do sběrných táborů a po svém propuštění pracoval jako pomocná síla u lékaře ve Vyšním Voločku. Když se ke konci 2. světové války začaly znovu otevírat po revoluci zavřené chrámy, o. Nikon byl poslán na službu nejprve do Kozelska a poté byl (1948) převeden do Belova, Efremova a do Smolenska. Odtud byl poslán do města Gžatske, kde zůstal až do své smrti († 7. 9. 1963). V sebraných duchovních dopisech otce igumena Nikona je podstatou jeho odpovědí především vtělení Boha jako projev nekonečné lásky Boha k člověku a skutečnost pekelných muk pro ty, kteří se této lásky vědomě zříkají. Pramenem jeho učení mu byly dva sloupy východní asketiky: sv. Jan Lestvičnik (6. stol.) a sv. Izák Syrský (6. - 7. stol.), z ruských svatých potom světitel Ignatij Brjančaninov. Podobně jako oni vyzývá i otec igumen Nikon zejména k opravdové pokoře, bez které „nemůže být nikdy dosaženo žádného úspěchu v duchovním životě a bez níž nelze dosáhnout ani spásy“.